Výzkum neztrácí na tempu...

Jako by toho nebylo dost a my se stali oblíbenci Karovy rodiny, dostalo se nám ještě jednoho překvapení, a to v podobě další prakticky nevykradené pohřební komory dalšího z potomků vezíra Kara. Jednalo se o místo, které bylo vzdálené jen několik metrů na sever od  vchodu do vezírovy hrobky, přičemž ústí šachty vedoucí hluboko do podzemí bylo umě skryto pod zdmi pozdějších staveb. Tato komora se skrývala 16 m pod zemským povrchem a vedla do ní krátká spojovací pasáž ze dna šachty. Nejprve se zdálo, že komora je zcela zničená a vykradená, jak ale naši dělníci postupně prostor čistili a my pronikali stále hlouběji do komory, začaly se objevovat jednotlivé součásti pohřební výbavy, které zde čekaly několik tisíc let.

V jihovýchodním rohu komory, na ploše několika metrů, byly naskládané rozměrné dvouuché amfory s plochými dny. Na první pohled bylo jasné, že jde o importované vinné amfory, které pocházejí z některého ze syropalestinských přístavních měst a které původně obsahovaly kvalitní víno pro potřeby zemřelého na onom světě. Toto vyhledávané a velmi ceněné zboží bylo dováženo právě z oblastí na území dnešní Sýrie, Libanonu, Izraele a Palestiny. Přitom si ho mohli dovolit jen ti nejmovitější členové společnosti. Analýzy pozůstatků vína nám snad ukáží odkud mohlo být toto víno dovezeno.

V protějším rohu byly nasypané desítky a možná stovky drobných měděných nástrojů, které měly opět být součástí výbavy zemřelého na onom světě. Vedle nich byly dochované kosti obětovaného dobytka. Hlouběji na západ, na podlaze komory, byly nalezeny četné kamenné nádobky a nástroje, z nichž některé byly určené k symbolickému obřadu „otevírání úst“, kterým byla v průběhu pohřebních ceremonií obživována mumie zemřelého pro věčný život na onom světě. U západní stěny pohřební komory bylo místo pohřbu, které bylo v tomto případě vysekáno v podlaze komory a které původně zakrývaly rozměrné vápencové desky. To bylo také jediné zklamání na tomto místě, pohřeb byl totiž opět vykraden a rozmetán, starověké lupiče zcela zřetelně nezajímalo nic kromě vlastního pohřbu, stejně jako to bylo v případě Intiho.

Kdo byl tento hodnostář? Na to daly definitivní odpověď zapečetěné vinné amfory. Na jejich zátkách z nepálené hlíny byly totiž dochované nápisy, udávající jméno a tituly hodnostáře Kara, pravděpodobně našeho známého vezíra, osoby, která tak byla zřejmě za tento pohřeb a jeho organizaci zodpovědná. Na jednom nálezu z pohřební komory bylo navíc nalezeno jméno zde pohřbené osoby, to bylo rovněž Kar. Je proto pravděpodobné, že se jednalo o pohřeb stejnojmenného syna vezíra Kara,  který je rovněž zachycen v kapli svého otce. K tomuto závěru se ale bude ještě muset vyslovit náš antropolog.

Přese všechny učiněné objevy a dosažené poznatky nám podzemí hrobek Karovy rodiny zatím nevydalo všechna svá tajemství. Při závěrečných pracích na dně této zatím poslední vykopané šachty byl totiž objeven boční vchod vedoucí hluboko do podzemí. Nic však nebylo vidět, vzhledem k tomu, že chodba byla zcela vyplněna závalem suti. V její přední části bylo nalezeno pět nádherně modelovaných kamenných modelů hus, které byly původně uloženy na pěti velkých, rudě zbarvených keramických mísách. Že by vchod do další pohřební komory? Na všechny odpovědi nelze odpovědět hned, a tak si budeme muset na definitivní řešení počkat do závěru tohoto roku, až se sem vrátíme.

Expedice již skončila (stalo se tak koncem prosince loňského roku), nicméně nedopsaný příběh rodiny vezíra Kara a jeho synů bude pokračovat dalšími kapitolami již na podzim tohoto roku, a to za bedlivé pozornosti televizních kamer. A co lze považovat za zatím nejzávažnější přínos tohoto příběhu? Dnes, kdy si často nevzpomeneme ani na to, co se odehrálo před několika lety, je pravděpodobně jedním z nejpozoruhodnějších momentů objevování těchto hrobek jedné rodiny to, že se zde před námi otevírají životní příběhy lidí, kteří již více jak 4 000 let dlí na onom světě starých Egypťanů.

Pokračování