Rok 2000: příběh pokračuje

Začátkem října uplynulého roku se začaly motyky našich abúsírských a sakkárských dělníků znovu zakusovat do povrchu pouště na stejných místech, tentokrát na jih od hrobky vezíra Kara, kde se již v r. 1995 rýsoval větší objekt. Zatím převažuje skepticismus. Soudě podle toho, že již známé hrobky jeho synů byly dokonale zničeny, nelze očekávat mnoho. Ale už první dny nám ukazují, že praxe a teorie mohou mít naprosto odlišné obsahy. To co se před námi vynořuje není ani zničená kaple, ani skromná hrobka jednoho z členů rodiny, ale velký hrobový komplex s komplikovanou strukturou a uspořádáním jednotlivých místností. Zpomalujeme tempo prací, abychom měli vše pod kontrolou. Musíme krotit i reisy Talála a Ahmeda el-Kereti, kteří s českou expedicí spolupracují od 70. let a patří mezi nejvyhledávanější (a nejdražší) předáky dělníků na pyramidových polích. Na výzkumu panuje napětí, v pohotovosti je i fotograf a restaurátor. Dokumentuje se každá archeologická situace, v dokumentaci expedice se hromadí stovky políček filmu, desítky minut videozáznamu a papíry s dokumentací.

Postupně se odkrývá vstupní prostor do hrobky. Ten již sám o sobě je velmi impozantní. Dochovaný v celé své výšce několika metrů, obložený kvalitními vápencovými bloky, vyzdobený stojícími postavami velmože Intiho a dlouhým životopisným textem, působí jako z jiného světa. Je hned zřejmé, že jde o jednoho ze synů vezíra Kara, kterého známe z vezírovy kaple objevené v r. 1995. V ní je Inti vždy na čele průvodu vezírových synů. Byl tedy jeho nejoblíbenějším. Stav jeho hrobky ukazuje, že byl také rozumnější než bratři. Na rozdíl od nich byla také jeho hrobka mimo dosahu panovníkova příkazu a trestu.

Před průčelím hrobky stojí tři obelisky, symboly slunečního božstva Rea, jednoho z nejuctívanějších božstev starých Egypťanů. Hned vedle nich, na podlaze chodby, byl učiněn jeden z nejhezčích individuálních nálezů sezóny. Jednalo se  o několik desítek vysokou vápencovou sošku muže jménem Nefer, jehož jméno v překladu znamená „krásný“, což je skutečně případný název pro majitele takové sochy. Její provedení a jemná modelace ukazují, že šlo o jeden z velmi povedených výrobků sochařských ateliérů tehdejšího hlavního města.

Za tímto průčelím se otevíral menší dvůr dlážděný velkými vápencovými deskami, ze kterého se vcházelo do vlastní kultovní kaple, kam kdysi přicházeli každodenně kněží, aby zde kladli na oltář obětiny skládající se z potravin, nápojů a vonných mastí pálených na ohni. Kaple byla bohatě vyzdobena a v západní stěně měla nepravé dveře, stejně jako tomu bylo v hrobce jeho otce. Monolitická vápencová stéla byla natřena načerveno a obsahovala vytesané tituly a jméno zemřelého. To umožnilo částečnou rekonstrukci životní dráhy Intiho, který byl činný jako kněz, soudce a člen soudního tribunálu v paláci panovníka. Výzdoba na stěnách kaple byla ale ještě krásnější než otcova. Je zde zachycen Inti přijímající průvod obětujících hodnostářů a kněží. U nohou mu sedí jeho manželka Merut a pod jeho křeslem sedí trpaslík držící na vodítku Intiho oblíbeného psa Idžema. Inti sám je oděn v bělostné suknici a na prsou má velký propracovaný pektorál. Jeho účes tvoří pečlivě naaranžovaná paruka. Jeho tvář je dokladem toho, že majitel hrobky byl velice náročný, pokud se týče kvality odvedené práce. Majitelé staroegyptských hrobek si totiž kvalitu práce zedníků a řemeslníků odpovědných za výzdobu sami kontrolovali. Řemeslník modelující Intiho tvář musel jeho obočí, jak je dodnes vidět, tesat třikrát než správně vystihl požadovaný tvar. Nepochybně se to projevilo na jeho platu, který byl tehdy obvykle vyplácen ve džbánech piva a kusech chlebů.

Největší překvapení však následovalo, když se po několika týdnech nebezpečné práce v 22 m hluboké šachtě situované poblíž samotné kaple Intiho, podařilo dospět do jeho pohřební komory. Již během čištění šachty se ukázalo, že pohřební komora nebyla po svém uzavření vyloupena – to bylo zřejmé z toho, že v různých úrovních šachty byly nalézány obětiny, které měly Intimu zabezpečit nerušený posmrtný život – těmi byly alabastrové nádobky, keramika a obětní oltář. Na dně šachty, zahloubena v její západní stěně, byla samotná pohřební komora. U její západní stěny stál obrovský, 3 m dlouhý a 2 m vysoký sarkofág z vápence, se jménem a tituly Intiho. Na sarkofágu i kolem něj se nalezly další součásti pohřební výbavy jako např. keramické nádoby, měděné nástroje a miniaturní kamenné nádoby. Při vlastní dokumentaci komory se ovšem ukázalo, že pohřeb přece jen vyloupen byl - stalo se tak zřejmě již v průběhu pohřebních ceremonií. Dělníci, kteří měli za úkol postarat se o pohřeb Intiho se v nestřeženém okamžiku vlámali do již uzavřeného sarkofágu a oloupili mumii zemřelého o amulety a další předměty osobní potřeby. Muselo se tak stát zřejmě v noci po ukončení vlastních pohřebních obřadů, kdy pozůstalí ještě nestihli zasypat hlubokou šachtu – na základě novodobých paralel je možné odhadovat, že pět dospělých mužů na takový úkon mohlo potřebovat i několik dnů. Tak se stalo, že kosti ubohého Intiho byly roztroušeny po celé místnosti a byly i na víku sarkofágu společně s několika desítkami alabastrových nádobek. Před sarkofágem, na jeho východní straně, stála další stéla ve tvaru nepravých dveří, skutečný unikát pro archeology zabývajícími se dobou stavitelů pyramid. Podle všeho se zdá, že šlo o symbolickou bránu, kterou zemřelý vycházel a vcházel do podsvětí.

Pokračování